Menu
Loading…
  • 0
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4

Khamoro Praha 2017:           Program                Účinkující                Doprovodné akce

koference e banner kopie

 

Mezinárodní konference

Kvalitní vzdělávání pro každého

  - Více informací - 

Cikánské zpívání proti stesku, Týden (24. 5. 1999)

Romská kultura není (jen) Věra Bílá

"Lidi by si měli uvědomit, že rasová situace u nás je opravdu strašná. To může pocítit jen Rom. Myslím, že prolomit tu zeď by pro začátek mohla muzika," říká mezinárodně proslulá zpěvačka Ida Kelarová.

Podléháme módním trendům, chceme své tmavé sousedy opravdu poznat, anebo si tím, že alespoň romské umělce akceptujeme, posilujeme své (rasistické) alibi? Ani dva úspěšné festivaly romského umění neznamenají, že se Romové už stali rovnocennou součástí kulturního života země. Možná jsou takové přehlídky příjemnou epizodou, vždycky však také politikem, na jehož vlně se mohou svézt i ambice lidí, kterým se čas od času hodí doložit vlastní bohulibý zájem či péči své strany o etnické menšiny alespoň osobní viditelnou účastí. Ani potenciální zlaté desky vyvolených kumštýřů však nemohou zastřít v podstatě beztrestné xenofobní projevy v této společnosti a nemohou sloužit ani politikům, ani publiku jako alibi.

Z toho, co neznáme, jsme nesví

"Často se ptám, jak je možné, že jsme připustili, aby to došlo tak daleko," říká  Anna Žigová , spoluautorka romsko-českého slovníku a spolupracovnice odborného časopisu Romano Džanibe. "Sama dobře vím, že pro Romy je velmi důležité žít hodně pohromadě, navštěvovat se v rodině. A teď jsou, pokud nejdou ve větší skupině, v níž se nemusí bát třeba do metra, odkázáni sedět raději sami doma v kuchyni. Obava o vlastní život  a bezpečí blízkých je silnější než jejich přirozenost. Samo zřejmě, současná agresivita se netýká asi jenom Romů. Myslím, že kdyby těm okovaným botám došli Romové, našly by si jinou oběť." Anna Žigová, která už 26 let žije ve smíšeném manželství připouští, že podstatnou roli hrají špatné zkušenosti.  "Stačí, když Rom nastoupí do tramvaje, lidé si hned hlídají peněženky. Ale je dobré si také uvědomit, že tohle není nějaký charakteristický rys jejich kultury. Leccos špatného se Romové přiučili od nás. Víme, v jak dezolátním stavu je naše společnost - a oni jsou přesně jejím odrazem. Ani my přece nemáme zase tak moc nač být pyšní. Stačí vyjet za hranice do Rakouska a přečíst si v obchodech české nápisy Češi, nekrást!" Jiná věc je, že se málokdo snaží rozlišit, kdo z Romů patří na okraj společnosti a kdo ne. "Z toho, co neznáme, jsme nesví," usuzuje Anna Žigová. Jedna z mála nenásilných možností,  jak to napravit, je patrně právě poznávání kultur, které vedle sebe žijí. Kdo si například uvědomuje, že díky Romům se u nás rozšířila znalost základních pohádek, kdo ví, že Romové k nám přinesli karetní hry, kdo si připouští, že jejich příchod znamenal také obohacení naší kultury? Navzdory všemu se zdá, že lidí, kteří si to uvědomují, je stále více. Přibý-vá studentů romistiky, dvojjazyčných časopisů i he-sel v českoromském slov-níku.

Na chvíli ztratit  předsudky

Stále vstřícnější je také  ohlas nekonečné série pražských koncertů  United Colours Of Akropolis , na nichž pravidelně vystupují romské kapely, úspěch zaznamenala putovní výstava  Svět očima Romů inedávná ambiciózní přehlídka romské kultury  Khamoro 99 . Nakonec iočekávání druhého ročníku festivalu  RespeCt ukazuje, že "cikána s houslemi" český člověk vnímá přirozeně a samozřejmě. Pro tu chvíli, než opustí sál, je ochoten zapomenout na své předsudky. Málokdo z těch, kdo jsou pod pódiem schopni s Romy tančit nebo plakat, má potřebu zjistit, kde pramení ony silné emoce přítomné v romském umění. "Zatímco bílí už dneska ne, Romové v hudbě žijí," říká zpěvačka  Ida Kelarová , zakladatelka proslulé mezinárodní Školy lidského  hlasu.   "To jim nikdo nevezme. Například u nás v rodině jsme byli všichni velmi muzikální. Bez muziky si život vůbec nedokážu představit. A nechápu, jak bez ní někdo může přežít třeba osmihodinovou pracovní dobu. Romská kultura je živá a je to vlastně jediné, na co může být tahle komunita opravdu hrdá. Druhá věc je, že etnická vlna je teď módní, stále exotická a za pár let se z ní asi taky stane byznys." Ikdyž už nekočují, nebrousí nůžky a jen málokteří pletou košíky, ani násilné přesídlení do paneláků v nich nedokázalo udusit jejich silné múzické geny. "Jsou, jak je obecně známo, hrozně citoví," říká Anna Žigová.  "Svůj význam má určitě jejich strhující temperament, který ať chcete nebo ne, je podmanivý. Romským sloganem ale je, že hezká písnička vás musí rozplakat. A skutečně k těm slzám mají Romové velmi blízko i v životě  - není hanba, když brečí chlap. Mají schopnost vcítit se a vůbec nepotlačují emoce. Jejich projevy jsou možná dětinštější, nemají tolik zábran a nepotřebují se stylizovat." Romská hudba je pojem, její vliv na maďarskou, rumunskou, zrovna tak jako třeba na španělskou hudbu je zřejmý. Naproti tomu romský výtvarný projev - stejně spontánní - veřejnost teprve objevuje, a bohatá tradiční slovesná kultura se dokonce teprve kodifikuje. Ostatně ani spisovná psaná romština v obecně platném smyslu zatím neexistuje.

Jakou tvář ukazují

Romskou až oficiální mediální hvězdou posledních let je Věra Bílá a skupina Kale, stejně tak jako před lety reprezentovali Romy v tuzemské populární hudbě hlavně sourozenci Gondolánové. Bylo by však pošetilé zužovat romskou kulturu na jednoho komerčně zdatného interpreta, když skutečný tvůrčí potenciál Romů je neskonale širší. Pro začátek by stačilo nehledat jenom kapsáře a prostitutky tmavé pleti a všimnout si těch, kteří umějí taky něco jiného. V Brně třeba slepé sochařky Boženy Vavrekové, v Hranicích na Moravě kreslíře Tibora Červeňáka, v Rokycanech spisova telky Ilony Ferkové, v Benátkách nad Jizerou řezbáře Ernesta Danča, ve Strupčicích na Chomutovsku manželské duo Slepčíkových, v Praze výtvarníka Rudolfa Dzurka v Národním divadle tanečníka Zdeňka Horvátha. Stačilo by si přečíst básně Margity Reisnerové, bratrů Bučků či Terezy Fabiánové nebo poslouchat písničky Iriny Kudračové, jež nenajdeme v žádných zpěvnících. A vzít na vědomí všechny ty domácí kumštýře, kteří se svým uměním nevystupují ze širšího rodinného kruhu. Mohou být sebelepší, do veřejného povědomí se dostávají jen ztuha. Někdy proto, že necítí tak silnou potřebu se proslavit, často z nedostatku příležitosti, vždycky ale se stínem své rasové příslušnosti v zádech.

Stará mladá kultura

Přestože Romové putují po světě už deset století a nemohli nevstřebávat nejrůznější vlivy, svou jinakost si podrželi. Včetně neukotvenosti, věčné nutnosti obhajovat právo na existenci na územích, kde nikdy nejsou docela doma. Pro toto všechno jsou Romové na přelomu tisíciletí u nás stále ještě v situaci, že navzdory své dlouhé historii v mnoha ohledech stále začínají. Svým způsobem tomu tak je i v hudbě, pro niž je stále příznačné tradování uvnitř rodiny. To, čemu se říká orální tradice, určuje vlastně i repertoár romských zpěváků. Prameny ke studiu romského hudebního folkloru ze střední Evropy zatím nejsou dostatečně zpracovány. Ví se jen, že existuje mnoho variant jednotlivých tradičních písní předávaných z generace na generaci poslechem a že repertoár se kraj od kraje může lišit. Typickým příkladem "dědičnosti" hudebního odkazu může být Irina Kudračová žena, která se nenaučila číst ani psát, přesto etnomuzikology uchvátila formální čistota, v jaké "donesla" staré rodinné písně do současnosti. "Cikánská hudba, to je duše. Když Romové začnou hrát, vyloudí dva tři akordy, další pak vyvěrá z hloubky jejich duše, hudba stoupá, ustává a znovu začíná," říká slavný francouzský režisér a dokumentarista romského původu  Tony Gatlif (v časopise Romano Džaniben  1-2/1998). "Spojuje svátek, víru, smutek. I při svatebním veselí zaznívají ve šťastné hudbě žalostné tóny. Romská hudba není jen folklor. Je to bolest z odmítnutí, je to doprovod a vyjádření těžkého života..." Každý romský kapelník o tom ví své. "Romští muzikanti se běžně předvádějí, kdo z nich vymyslí lepší akord," říká Ida Kelarová. "Co nota, to akord. A kvůli němu se muzikanti dokážou v kapele zle pohádat." Podle  Jany Horváthové-Holomkové z brněnského muzea romské kultury, která byla kurátorkou výstavy  Svět očima Romů , jsou pro některé skupiny Romů typické spíše než hudba nejrůznější rukodělné práce, především kovoobráběcí a dřevozpracující. "Korytářství není příliš vzdáleno lidovému řezbářství, některé tradičně kovářské rodiny se dnes zase věnují umělecké kovářské výrobě. Obecně ale nemůžeme výtvarné umění Romů odvozovat od nějaké tradice. Umělecké sklony - nejen hudební nadání, ale právě i cit pro výtvarno - mohou souviset se zvýšenou emocionalitou tohoto etnika," řekla v rozhovoru pro Magazín Dnes. I Anna Žigová připomíná, že Romové byli vždycky výborní kováři a uměli opracovávat dřevo a že ještě dodnes mají nač navazovat: "Například rodina Rigova zásobuje svým krásným kovovým nábytkem a doplňky exkluzivní obchody v Praze, aniž by kupci věděli, že si odvážejí romské užité umění. Volná tvorba, ač už má svoje diváky a výstavy zaznamenaly dobrý ohlas, je však zatím spíše na bázi jakéhosi naivního či lidového umění, které je spíše interpretací než autorským vkladem."

Literatura potřebuje jazyk

"Romština se bohužel nikdy na základní škole neučila a dosud se neučí. Romové dodnes nevědí, jak se má psát," zdůraznila ve svém příspěvku na loňské konferenci o literatuře a kultuře národnostních menšin v ČR indoložka a romistka Milena Hübschmannová . "Je to podobné, jako když děti českých emigrantů například v Kanadě mluví doma česky, ale dělá jim velkou potíž česky číst a psát." V minulém režimu se navíc Romové pod asimilačními tlaky styděli i báli romsky psát. Přesto se postupně idíky prvním romským časopisům - začala rozvíjet autorská romská literatura. Milena Hübschmannová v té souvislosti připomíná: "Ve svém jazyce se píšící Romové vyjadřují výborně. Tím, že to však bylo zakázané, začali někteří psát česky nebo slovensky. V jejich romském a českém nebo slovenském projevu je ale velký rozdíl. Svůj rodný jazyk prožili, znají jeho kulturu, metafory, obrazy. Romská literatura neměla precedens, nebylo na čem stavět. Jediným modelem byla lidová poezie a orální tvorba." Dynamika romských textů možná spočívá i v tom, že tato literatura navazuje na neformalizované žánry, že se v ní odráží tradiční vypravěčské nadání Romů. Je velmi často psána v dialozích. "Velkým zdrojem pro teprve se formující spisovnou romštinu jsou pohádky, které mají své zákonitosti a zakonzervovaný krásný jazyk," říká Anna Žigová. "Místo našeho ‚bylo-nebylo` začínají jakýmsi oslovením, patrně božstva: sladký, požehnaný a k tomu ještě spravedlivý." Podle Anny Žigové má romština ovšem ještě další roviny. Hovorovou a právě onu starobylou, zachovanou iv písních, kletbách či blahopřáních. A několik let už odborníci spolu s nadšenci zpracovávají podklady pro ucelený slovník romštiny. Jejich zásluhou se může romština vyučovat nejen na Filozofické fakultě UK v Praze, ale také na pedagogické fakultě.  Navzdory stále nepřekonaným historickým handicapům a přes obecný trend k uniformitě je zřejmé, že romská kultura nejenže nezanikne, ale že se může dočkat možná až exploze. Pro zavedenou a sebestřednou českou kulturu by nemuselo být špatné být aktivněji "při tom".  

____________________

Mezi dvěma festivaly

Sotva odezněl první ročník mezinárodního festivalu romské  kultury Khamoro 99, čeká v červnu Prahu už druhý festival etnické hudby RespeCt, na němž vystoupí vedle taneční skupiny Kayo Mikanu & Torifune Butof-Sha Duo Slepčík, skupiny Čilágos a Álom (Palác Akropolis, 18. 6.), Ensemble Tartit z Mali, mongolští Dundzingarav, polští Kroke a alžírsko-francouzští Reda Doumaz (terasa Jízdárny Pražského hradu, 19. 6.), v posledním dni Ĺudová hudba Juliusa Šuka Bartoša, indičtí Musafir, rumunští Fanfare Ciocarlia, maďarští Kék Láng a čeští Álom (terasa Jízdárny Pražského  hradu, 20. 6.).
____________________

Lenka Kotlárová

"Mezi Romy nenajdete hudební antitalent. Když Rom neumí zpívat, umí alespoň tančit," tvrdí Lenka Kotlárová, za jejíž kultivovanou hlasovou ekvilibristikou stojí především nevšední nadání (určitě také babička, maminka a možná ipůlroční docházka na hodiny jazzového zpěvu do lidové školy umění), za repertoárem pak dávné generace olašských Romů. V duchu tradice v rodině Kotlárových zpívali  odjakživa a pouze za doprovodu rytmického tleskání rukou, luskání prsty, vydávání hrdelních zvuků a synkopického vydupávání rytmu nohou. "Pro olašské Romy je zkrátka důležitý především zpěv, v textech témata o Bohu, lásce, rodině a okolním světě," říká Lenka, jež se k rodinnému jamování přidala ve svých šesti letech; brzy začala vystupovat především při rodinných příležitostech, aniž by se však nechávala tradicemi svazovat úplně. Ačkoliv ji pražské publikum na festivalu Khamoro 99 poznalo právě v její olašské podobě (a s tanečně-rytmickým doprovodem), první demonahrávka Lenky Kotlárové prozrazuje její náklonnost  také k jazzové a soulové hudbě. "Tyhle žánry zpívám i po klubech, je však těžké shánět doprovodné muzikanty - vždyť z těch ‚našich` vlastně nikdo nehraje na hudební nástroje," dodává.
___________________

Točkolotoč

"Romská muzika je stejně otevřená a živelná jako samotní Romové - veselá i smutná na plné pecky. Ta opravdovost se pozná a snadno se přenáší; proto si myslím, že má tahle hudba úspěch," říká bubeník Zdeněk Frýbort (stálý host a jeden ze tří Neromů ve skupině). Stejné je to i s T očkolotočem - přesto, že z "romského kořene" pouze vychází, nebojí se experimentovat a obalovat jej různými, členům skupiny konvenujícími vlivy. Mixování  žánrů a zároveň cit pro svou "točkolotočovou tvář" jsou patrné i z nového alba  Kale Bala Kale Jakha , jež odstartovalo druhý, razantní dech skupiny. Vítězové Malé Porty v rodných Svitavách z roku 1984 a V elké Porty o dva roky později mezitím vydali svůj debut ( Čhave Svitavendar , 1989) a stihli úspěšně vystupovat doma (např. i na koncertě SOS proti rasismu spolu s Paulem Simonem či Pražským výběrem) i v zahraničí (ve Francii, Polsku, Velké Británii, Nizozemsku či ve Spojených státech). Na rozdíl od počátků je však osmičlenný Točkolotoč, tvořený čtyřmi bratry Peštovými, jejich strýcem a třemi bílými muzikanty, v současnosti již ryze autorskou skupinou, za jejímž repertoárem stojí především sólový kytarista Jiří a sólový zpěvák Gejza Peštové. "Rasová otázka? To neřešíme. Myslíme si, že možná ukazujeme určitou cestu: muzikanti, kteří si spolu zahrají, se spolu totiž rozhodně mohou domluvit."
___________________

Gejza Horváth

"Sám vědomě nevycházím z romské tradice; vytvořil jsem si vlastní žánr, v němž kladu důraz na dodržování hudebních zákonitostí, na kultivovaný čistý doprovod, ale především na text. V něm vycházím z každodenního života Romů," říká písničkář v klasickém smyslu Gejza Horváth. K písničkářské osamocenosti jej to přitahovalo vždycky: jako dítě z muzikantské rodiny sice měl zapadnout do domácího muzicírování, od hry na akordeon však utekl ke kytaře. Hned první dvě vlastní písničky znamenaly úspěch - a i doping pro další tvorbu. "Velmi mě těší, když slyším své písničky hrát třeba v parku; ale je to pro mne velmi zavazující - od cikánské muziky se automaticky vyžaduje vysoká kvalita a v Čechách je velmi mnoho muzikálních lidí, kteří rozpoznají opravdové hraní od  šmidlání. A toho druhého se najde také dost," dodává Gejza Horváth, který pro festival Khamoro 99 objevil Lenku Kotlárovou a v brzké době dobuduje vlastní nahrávací studio. "Cítím, že velcí muzikanti postupně odcházejí, aniž by tu po nich něco zbylo, a mladší nadané generace se neumějí prosadit. Navíc náš způsob života i různé okolní kulturní vlivy způsobují, že si méně uvědomujeme sami sebe. A to je škoda. Vždyť by bylo krásné, kdyby si třeba Česká filharmonie jednou místo Janáčka vybrala z hudebního archivu nebo notového záznamu tradiční českou romskou skladbu!"
___________________

Ida Kelarová

"V Čechách je spousta mladých romských umělců,  o kterých nikdo neví. To mne inspirovalo při zakládání nové skupiny," tvrdí Ida Kelarová. Z inspirace stále živou, byť třeba málo známou současnou podobou romské hudby vzešlo také album nazvané podle nového projektu  Ida Kelarová a Romano Rat: Romská krev. "Chtěla jsem ukázat pestrost současné muziky, kterou opravdu nezastupuje jeden skladatel nebo jediná skupina: písničky shromážděné na albu složili dnešní romští autoři, kteří jsou zapadlí a v mnoha případech se ani nedají dohledat - už proto, že se písně mezi Romy velmi rychle šíří a lidovějí." Ida Kelarová, Romka po otci, absolventka Janáčkovy konzervatoře v Brně, v zahraničí proslulá interpretka i zakladatelka Školy lidského hlasu, na svém novém albu ovšem nezapře své tradiční kořeny: "Vždycky jsem obdivovala romské melodie, protože je zkrátka cítím. Na jejich v současnosti běžném provedení jenom s kytarovým nebo klávesovým doprovodem mi však skoro pokaždé něco  chybělo. Proto jsem se (spolu s dalším zakladatelem  Romano Rat, Dezideriem Duždou) rozhodla pro tradičnější složení skupiny s harmonikou, basou i houslemi. Právě  tahle sestava je pro mne barevné, tklivé, teskné, skoro  až filmové."
________________

Álom

"Romové jsou velkými patrioty toho mála, co zbylo z jejich kultury. Nesdílím jejich většinový názor, že Neromové nemůžou zahrát romskou muziku dobře; kdo dnes navíc posoudí, která muzika je pravá a jediná romská, když  se v ní odráží tolik vnějších vlivů? Vždyť už Východňár hraje trochu jinak než já, který pocházím ze západního Slovenska," přiznává Vojtěch Lavička z mnohotvárných (a smíšených) Álom.  Zatímco skupina z velké části staví na starém romském repertoáru i tradičním složení a vychází z generacemi předávaných harmonických postupů, rytmů i hudebních ozdob, "stylovou konzervu" nabourává zálibou ve vlastních úpravách či rumunském folkloru. "Álom se před víc než rokem sešel hlavně jako kapela, která chce roztancovat mejdany a hospody," dodává Vojtěch Lavička. "Pokud se tohle daří dokonce i mezi cikánskými štamgasty, bereme  to jako ocenění a důkaz, že rozhodně není třeba dát na předsudky." Álom (Simona Šenkiová - zpěv, Vojtěch  Lavička - housle, Václav Flegl - viola, Tomáš Kacler - cimbál, Marek Prchal - kontrabas), který se chystá též na klubová vystoupení i natočení alba, vystoupí na festivalu  RespeCt 99.
_________________

Duo Slepčík

"Stává se mi, že se při černošské, ale i italské muzice rozbrečím. Přitom vůbec nerozumím textům, jen ta hudba mne přivede k nějakému tesknému obrazu. Při našem vystoupení v kostele zase brečeli japonští turisté. Pochopila jsem, že hudba může říkat něco sama o sobě," říká Magda Slepčíková, která začala zpívat relativně pozdě - až díky svému "tvrdému učiteli", nynějšímu manželovi Janovi (ten má za sebou filmovou i scénickou hudbu, spolupráci s mnoha hudebníky, režiséry či herci) -, zato s velmi trpkými životními zkušenostmi na bedrech. Proto mohou být zpěv a hudba Slepčíkových tak syrové a podmanivé, ať už zpívají (za doprovodu Janovy kytary) tradiční romské anebo Janovy autorské písně, taktéž rámované texty o radostech, smutcích, lítostech, pohřbech či neštěstích. "Zpíváme zkrátka o všem, co se v lidském životě vůbec stane, a hlavně když máme stesk," přiznávají Magda s Janem, jejichž příběh několikrát natáčela Česká televize a jejichž romské blues už slavilo úspěchy mj. ve Francii, Rakousku, Švýcarsku. Duo Slepčík otevře letošní hudební program festivalu RespeCt 99.